Jak jsme se poznali?
Protože jednoho z nás mnozí neznáte a možná ani netušíte, jak jsme se poznali, popíšeme vám to z našeho pohledu – text jsme tvořili každý zvlášť a jen dali dohromady pohled můj a Domči oddělujeme symbolem srdce

Povím Vám jednu příhodu, tedy spíše román, možná i někdy drama, ale hlavní žánr je pohádka, i když příhoda tam svojí roli hraje taky, jen je s velkým P, a to ne zrovna proto, že bych chtěl umocnit významnost této příhody, ale že se tak jmenuje jeden Aleš, inženýr, vyučující na fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT na Kladně. Tak tenhle Aleš mi poslal jednou email, jestli bych nechtěl přednést něco studentům druhého ročníku bakalářského studia fyzioterapie na téma sportování lidí s hendikepem, ale že do toho mohu zanést i něco o Parapleti a ze svého života, což je vlastně standardní přednáška. Na ten den vyšla i přednáška na FTVS pro studenty Aplikované tělesné výchovy pro sport osob se specifickými potřebami.
Email:
Vážený pane řediteli,
dostal jsem na Vás kontakt od Ivy Cabrnochové. Od letošního roku jsem nastoupil na místo asistenta Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT, kde mám přednášet budoucím fyzioterapeutům v rámci předmětu Sportovní aktivity a sport handicapovaných. Pro mě osobně byly vždy nejzajímavější přednášky s externisty, kteří z praxe měli o čem vyprávět. Proto jsem Vás chtěl moc požádat o pomoc, zda byste nebyl tak laskav a nepoctil nás svou přítomností na jedné z plánovaných přednášek. Studenty by jistě zaujal Váš životní příběh a povídání o tom, jak jste se dostal k ragby, jaké byly začátky Vašeho sportování nebo co vše obnáší Vaše práce.
Myslím si, že rozhodně máte o čem vyprávět a byl bych velmi rád, kdyby jste si na nás v průběhu podzimu udělal čas. Jednalo by se cca o hodinové povídání s 20 minutovou diskuzí pro 85 studentů fyzioterapie 2. ročníku bakalářského studia.
Při příležitosti Vaší návštěvy bych Vám v případě zájmu mohl udělat prohlídku v naší nové laboratoři robotické rehabilitace, která by mohla být zajímavá pro členy Paraple.
Budu se těšit na Vaši odpověď.
S pozdravem a přáním pěkného dne,
Ing.Bc. Aleš Příhoda
Na Kladno jsme vyrazili s kolegyní z práce, která mě ten den doprovázela i na FTVS a byli jsme oba překvapeni hojnou účastí na přednášce. Vím, že to bylo dané i tím, že Aleš (jak už mu teď familiárně říkáme) dal přednášku jako povinnou a informace obsažené v prezentaci se mohly později objevit v nějaké zkoušce či testu. I tak bylo příjemné přednášet auditoriu, které minimálně vypadalo, že má o přednášku zájem.

Byl to zpočátku běžný školní den. Nějaké to praktické cvičení a pak přednáška. Předem nám avizovali, abychom se na přednášku externisty dostavili všichni, že tato přednáška bude povinná. Měli jsme ji v rámci předmětu Sportovní aktivity a sport handicapovaných. Bylo úterý 12.11.2019. Ti, co mě znají moc dobře ví, že můj obor mám moc ráda stejně tak, jako vzdělávání, které je s ním celoživotně spojeno. Na přednášku jsem se moc těšila, i když jsem vůbec nevěděla, co od ní mám čekat, protože jsme do poslední chvíle nevěděli, kdo nám přijde přednášet. Původně to měl být pan Ježek, který se však dostavit nemohl. V přednáškovém sále bylo okolo 100 studentů. Přišli studenti i z jiných ročníků. Seděla jsem skoro uprostřed plného přednáškového sálu.
Najednou do přednáškového sálu vstoupil velmi elegantní muž s neskutečně pozitivní energií. Jako kdyby přišel se svatozáří, která nás všechny svým jasem pohltila. Alespoň jsem to tak v tu chvíli vnímala. Ještě předtím, než promluvil jsme o sebe párkrát „zavadili“ pohledem. Byl mi moc sympatický. Když začal mluvit pamatuji si, jak jsem pozorovala jeho každý pohyb a přemýšlela jako terapeut. Tehdy jsem si říkala, že má určitě skvělou rodinu. A že bych si také jednou někoho takového přála, i když jsem ho vůbec neznala. Ale to prostě cítíte. Ani zlomek vteřiny mě nenapadlo, že bychom to mohli být zrovna my dva, co budou jednou tvořit pár. Když začal přednášet hltala jsem každé jeho slovo, gesto. Celou přenášku jsem si nahrála, protože jsem nebyla moc schopná psát. Měl v sobě zvláštní kouzlo – pro mě doposud nepoznané. Asi se to nedá popsat, ale já cítila naprosté souzení a bezpečí. Bylo mi… skvěle! Na konci přednášky jsme měli možnost se na něco zeptat. Zajímalo mě ruční řízení, protože jsem vůbec nevěděla, jak to funguje a v prezentaci to zaznělo jen okrajově. Ano, ve škole se často ptám, i když mě za to ostatní asi moc nemají rádi, ale vše co se týká fyzioterapie a všeho kolem ní mě zajímá. A co je lepší, než se zeptat odborníků? Vlastně jsem se vůbec ptát nechtěla, ty informace jsem si mohla kdekoliv najít. Ale měla jsem potřebu mu prostě něco říct. Mít nějakou interakci. Tak jsem se odhodlala, přihlásila a zeptala se. Tepová frekvence se mi srovnávala hodně dlouho. Ještě jsem to zakoktala tak, že to vypadalo, že neumím mluvit. Byla jsem děsně nervózní. Pro sebe jsem si potom říkala, že jsem raději nebyla zticha a nenašla si to na internetu.

Většinou se snažím dělat v jednotlivých částech pauzy a vyzývat lidi k otázkám, protože nejlepší přednáška je interaktivní. Snažím se tak necpat do slidů moc informací. Studenti FBMI však byli úplně jiní, od začátku byli velmi aktivní, což mi později udělalo medvědí službu při mém loterijním pokusu. Aktivita studentů mě sice velmi těšila, ale to, co mi udělalo skutečnou radost bylo náhlé prozáření dotazující studentky na téma Škoda Handy a auta s ručním ovládáním. Ne, že bych byl fanda tohoto čistě marketingového projektu, který se spíše snaží zviditelnit značku Škoda, než pomáhat hendikepovaným, ale v tu chvíli to bylo, jako by se mě ptala jestli spolu odcestujeme na konec světa a tam spolu zůstaneme napořád. Připomnělo mi to scénu ze Slunce, seno, a tuším erotika, kdy faráře srazila inženýrka Tejfarová a on řekl Anděl, učiněný anděl! Od té chvíle jsem usilovně přemýšlel, jak se Andělem seznámit. Během chvilky jsem to vymyslel a mistrně navlékl na aktivitu dotazujících. Během přednášky jsem pozval všechny aktivně se dotazující, včetně Anděla, na slavnostní večer Paraple 25 let, který se konal za dva týdny na to ve Fóru Karlín.

Přednáška už byla u konce. Řekl nám, že Centrum Paraple slaví 25 let a Ti, kteří se ptali, můžou přijít s doprovodem. Měla jsem velkou radost a v duchu jsem si říkala: “Ty jo, ještě že jsem se zeptala a můžu se tam přijít podívat. To by mě mrzelo, kdybych se nakonec nezeptala a o tu možnost přišla.“ Je to od něj moc milé, že ty studenty, kteří byli při přednášce aktivní takhle ocení. Říkala jsem si, že to byla naprosto dokonale naplánovaná přednáška, protože jsme to stihli i v časovém limitu. Pozvala jsem mojí spolužačku Nelu, se kterou jsou chodila do školy i na střední.

Kontakty, ať koordinuje Aleš a pošle nám do Paraplete na email určený pro tuto akci. Čisté jako lilium a teď už jen „děj se vůle boží“. Trochu jsem tedy tu vůli tlačil, když jsem ještě hodil pohled největší, ale vlastně jsem ani neměl tušení, jestli Anděl něco zaznamenal.

Vycházíme po přednášce ze školy, bylo nás opravdu hodně. Šly jsme s Nelou mezi posledními. Tento okouzlující muž zrovna vycházel ze školy. Minuli jsme se, ale z jeho pohledu bylo cítit něco mnohem víc. Byla jsem z něho úplně nadšená. Celou cestu domů jsem Nelče říkala, jaký asi musí být skvělý člověk. Že jsem nikdy z nikoho nic takového necítila. Byla jsem ráda za to, že jsem ho mohla poznat a opravdu jsem nepřemýšlela ani nad přátelstvím. Význam jeho pohledu jsem si nepřipouštěla. Prostě jsem byla šťastná, že jsem potkala někoho takového, že tací ještě jsou. To mi pro mojí vnitřní spokojenost naprosto stačilo. Vědět, že takoví lidé ještě existují. Někdo, kdo se má cit a dělá věci od srdce. Opravdu, čistě, bez přetvářek. Někdo, kdo je na stejné vlně vnímání života a přístupu k němu.

Od toho dnes jsem se každý den ptal asistentky na stav našich hostů, což nemohlo nikomu připadat divné, protože jsme v tu dobu nic jiného, než seznamy neřešili. Po pár dnech se objevila jména studentů FBMI. Od začátku jsem si zapamatoval Pincodom, což, logicky, jsem se později dozvěděl je zkratka Pincová Dominika. Přišlo mi to vtipné, protože jsem pár týdnů předtím špatně přečetl email našeho grafika a místo klingoralukas, jsem přečetl Klingosaurus. Takže jsem se během pár týdnu dostal podruhé do druhohor. Zjistit, že Anděl se jmenuje Dominika nebylo tak složitě. Přeci jen Google v kombinaci se sociálními sítěmi odpoví většinou na všechno. Tak dobře, Anděl je Dominika a přiletí na ples. Ještě je otázka s kým, ale to se uvidí, vyšleme tam další malou modlitbičku a uvidíme. Obecně se v životě řídím heslem, že náhody neexistují a věřím v osud, ne nezvratný, ale v ten, jehož můžete být aktivní součástí a já už více být nemohl.

25 LET PARAPLETE
Galavečer byl 5.12.2019 v Karlíně. Nikdy jsem na galavečeru nebyla, takže jsem byla více než nervózní. Neměla jsem žádné šaty, ale naštěstí mi moje velmi dobrá kamarádka Pája jedny svoje půjčila. Když jsme přišly, tak jsme u vchodu dostaly růže. Bylo to tak hezké! V šatně jsme si nechaly věci a šly po schodech do hlavního sálu. Po pravé straně dál od nás stál pan Svěrák spolu s dalšími a s Davidem. Nestihla jsem se ani rozkoukat a jen jsem slyšela, jak říká panu Svěrákovi: „Omluvte mě, prosím, jen tu někoho pozdravím.“ Podíval se mi do očí a šel k nám. Můj pohled v tu chvíli musel opravdu stát za to. Hlavou mi proběhlo ledacos, pamatuji si, že jsem se i otočila, jestli za mnou někdo nestojí a nejde pozdravit někoho jiného… Protože si mě přece nemůže z plného přednáškového sálu pamatovat. A nejednou byl u nás, stál přede mnou a díval se mi tak hluboko do očí. Pozdravil a přivítal nás, pak si mě prohlédl od shora dolů, a tak upřímně mi šaty pochválil. V duchu jsem děkovala Páje, že mi je půjčila a já vůbec mohla přijít. Žádné společenské jsem totiž doma neměla. Řekl, že je moc rád, že jsme dorazily a popřál nám hezký večer. Rozloučil a omluvil se, že se musí vrátit. Říkala jsem Nelče, že to není možný, jestli si nás s někým nespletl. V tu chvíli už mi můj šestý smysl dával signál, že se asi něco děje… Rozhodně jsem si to nepřipouštěla.

V samotný den jsem na to moc nemyslel, skutečně jsem to nechal osudu. Věděl jsem, že mě čeká moc povinností a bude se mnou chtít mluvit více lidí, než běžně chce, a i to je dost náročně, když jste v roli hostitele. A přesto jsem měl štěstí. Anděl Dominika stál kousek ode mě, nádherná s kouzelným úsměvem, že jsem musel přerušit probíhající rozhovor a vydat se za ní. Měl jsem štěstí, ale nemohl jsem se prozradit, že vlastně se dobře známe, protože já už vím i jméno. Pozdravil jsem Anděla i s doprovodem Nelou (další štěstí, že doprovod byl dívka) a po krátkém rozhovoru, ze kterého si nepamatuji ani slovo, jsem se vrátil zpět k povinnostem. Večírek se naštěstí neprotáhl tak dlouho, jak to původně vypadalo.

Celý večer byl krásný a nejednou jsem dojetím brečela. Při odchodu jsme se šly rozloučit a poděkovat za pozvání. Pořád jsem si ještě nebyla úplně jistá, jestli si mě s někým nespletl. „Moc mě mrzí, že jsem se Vám nemohl věnovat,“ řekl smutně. Pro sebe jsem si říkala, jak by se nám chtěl věnovat, když měl kolem sebe celý večer ohromnou spoustu lidí, všichni na něj mluvili, čekali ve frontě, až se na ně dostane. Proč zrovna nám, studentkám z Kladna? No, bylo mi to divný, ale dál jsem nad tím nepřemýšlela. Odjížděla jsem s krásným pocitem, který mi dala atmosféra celého večera.


Já jsem celou a noc a ráno myslel na Anděla a přemýšlel jsem, jakým způsobem jí oslovit. Mohl jsem mailem, ale to by mohlo trvat dlouho, než odpoví, a tak jsem zvolil Messenger. Nikdy jsem to předtím neudělal, nepsal jsem nikomu cizímu přes sociální síť, ale zase jsem mohl mít kontrolu, že si to otevře. Což se stalo a později mi i odepsala.

Druhý den ráno jsem se probudila, školu jsem ten den neměla. Chtěla jsem si po ránu pustit nějaké písničky. Zapnula jsem si Wi-Fi a přišla mi zpráva na messenger. Psal mi on! Nejprve jsem vylítla z postele a šla si opláchnout obličej studenou vodou. Dívala jsem se do zrcadla a mluvila sama na sebe. Pak jsem uznala, že musím opravdu vypadat jako blázen. Zprávu jsem ještě neotevřela. Hned jsem volala Páje s dostatečně vysokou hladinou právě vyplaveného adrenalinu – v tu chvíli chudáci sousedi. Snad jsem nikoho nevzbudila. Vyprávěla jsem jí všechno z gala večera. Trochu se mi (vy)smála, že je to jasný, že jsem se mu líbila. Jelikož jsem naprosto obyčejná holka, nechápala jsem a nevěřila tomu, že o mě může mít zájem někdo, jako David. Pája mi dodala odvahu zprávu otevřít. Bylo v ní: „Dobrý den, slečno, moc se omluvám, že píšu přes Facebook. Nikdy jsem to neudělal, ale kromě e-mailu na Vás jiný kontakt nemám. Moc Vám to včera slušelo. Nevadí, že Vám píšu?… Psali jsme si asi hodinu, pak už musel jít, měl už nějaký program. No, a já taky… Tuším, že to byly tenkrát asi čtyři hodiny, co jsem ležela v pokoji na koberci a pouštěla si všechna možná videa na YouTube, jen abych ho slyšela. To, že má úžasný hlas jsem věděla už od té přednášky… Jeho neskutečné charisma mě osvobodilo na čtyři hodiny od světa a já měla pocit, že jsem úplně někde jinde, v pohádce.

Naše komunikace byla zpočátku zdvořilostní, potom jsme se i začali vídat. Šli jsme na oběd, procházku, povídali si a já se zamiloval. Bylo to milé, v předvánočním období, což všemu dodá ještě větší sentimentálnost, ale vlastně i romantiku. Uvědomoval jsem si od začátku, že je výrazně mladší a líbilo se mi, že si o všem otevřeně povídáme. Naše setkání na mě působila jako čisté láskyplné přátelství, které vždy začínala a končila objetím. Bohužel kolem Štědrém dnu skončilo i naše potkávání se a na nějakou dobu komunikace vůbec. Vím, že mě to v tu chvíli obrovsky ranilo, i když jsem věděl, nebo v životě vím, že vše má svůj čas i důvod. A vůbec jsem netušil, co v tu dobu a v následujících měsících prožije zkusí Anděl.

Asi za týden jsme se potkali a vídali se jako přátelé až do Vánoc. Cítila jsem k němu něco, co nikdy k nikomu jinému, ale bohužel jsem v tu dobu prohrála sama se sebou… Nebyla jsem natolik silná, abych ve svém životě udělala poprvé něco, co chci opravdu já. Neskutečně mě to mrzí a lituji toho, protože jsme spolu mohli být už od té doby. Bohužel v tu dobu, jak si dnes říkáme oba, nebyl náš správný čas. Byli jsme však spolu v kontaktu, jako velmi dobří přátelé. Od začátku jsem k Davčovi měla tak zvláštní vztah. Jako bychom spolu naprosto souzněli, všechno o sobě věděli, všechno spolu prožili, přitom jsme se vůbec neznali. Myslím si, že kdo to nezažil… Opravdu velmi těžko se to popisuje, natož chápe.

Během COVIDu jsme si párkrát napsali a ubezpečovali se, že je u nás a našich blízkých všechno v pořádku, přáli jsme si na Nový rok a v únoru 2021 se po více než roce opět setkali, když mě Noný (ano, už to byla Noný, protože při našem prvním potkávání mi řekla, že jí tak říká mladší sestra a mně to přišlo moc hezké a měl jsem jí tak uloženou i v telefonu) navštívila v Parapleti a já ji mohl provést. Byl jsem moc rád, že jsem jí mohl zase vidět a uzavřít i náš poslední prosincový rozhovor. Nikdy jsem se na ní nezlobil, protože vím, že je srdečný člověk, Anděl, který dostal v životě mnoho ran a nechce být znovu raněn. Od té doby jsme se viděli ještě jednou na jaře, když jsem jí pozval na oběd.

1.února jsem se za Davčou přijela podívat do Paraplete. Viděli jsme se po necelých dvou letech. I tehdy jsem naše setkání vnímala jako přátelské. Poté mě asi po měsíci pozval k sobě domů na oběd, kde jsme se nejen skvěle najedli, ale moc hezky si popovídali. Pak jsme byli v kontaktu, psali jsme si, ale jen zřídka. Měla jsem v tu dobu státnice, a to jsem moc nekomunikovala ani s mojí rodinou. S Pájou jsme se odstěhovaly do bytu na Hůrku, kde jsme byly necelé dva měsíce. Na začátku července 2021 jsme byli s Davím párkrát na procházce jako přátelé. Než jsem vyrazila s Pájou do Chorvatska na dovolenou bylo Sejdeme se na zahradě a to přesně 22.7.2021 v Parapleti, kde jsme se také viděli. Měla jsem možnost znovu prožít tu úžasnou atmosféru, kterou jsem tenkrát celý večer doslova hltala..

22. července je skutečně magický datum. Jsou tam mé oblíbené dvojky a sedmičky a jak dobře víte 22. července 2022 budeme mít svatbu. Ale teď je zrovna řeč o 22. červenci 2021, kdy jsme se potkali s Noný na akci v Parapleti Sejdeme se na zahradě. Měla tam v plánu jít, potkat se tam i s kamarádem a já byl moc rád, že jí tam uvidím. Řekl jsem jí, ať tam jde jako můj host, i když jsem na ní ten den neměl tolik času, co bych si sám přál a byl jsem rád, že jsem měl příležitost to za nedlouho napravit na společné procházce Prahou. Po obědě s tátou na Národní jsme se potkali s Noný, která vypadala úchvatně v bílofialových šatech. Šli jsme přes Střelecký ostrov, Kampu, Karlův most, Staroměstské náměstí, byl nádherný den, viděli lidi na šlapadlech, ondatry, vesmírnou housenku.

V polovině srpna jsme šli do Ledáren v Braníku na jeden koncert, na druhý,…

V srpnu jsme se potkali na koncertu PSH v Ledárnách v Bráníku. Koncert PSH odstartoval naše potkávání se a já si to nesmírně užíval, čistá energie pulzující rovnou z nebe, letmé doteky a objímání na rozloučenou.

Sama jsem si řekla, že budu dělat věci, tak jak chci já a že už se nikdy nenechám ovlivnit nátlakem nebo názory druhých. Dala jsem svým citům konečně svobodu. A bylo <3 !

Za měsíc po PSH jsme vyrazili do Karlových Varů na filmový festival. Film nebyl nic extra, na procházce po Varech jsme potkali sestru Kačku s mými neteřinkami a synovečkem a prošli si Vary. Ještě ten večer jsme se vrátili, odvezl jsem Noný domů a poprvé se opravďácky políbili. Neděli 22. 8. jsme později ustanovili jako oficiální začátek společné cesty, která však začala mnohem dříve a jen Vesmír ví, kdy vlastně.

Nevěřila jsem, že to může být intenzivnější, než tehdy a je! Každý den mému muži nespočetněkrát vyznám lásku a děkuji za to, že je jaký je. Vesmírně si toho vážím a děkuji do nebe, že jsem mohla poznat opravdovou lásku. Máme všechno, protože spolu nám nic nechybí!

Jeden komentář
Jasanka
Někdo musí být první…a mě to vlastně, z mé vlastní podstaty, dělá radost.
Takže moji milí se sklenicí Prosecca tu toho vašeho příběhu bulím dojetím jak želva, to vám je tak hezké. Na to bych se koukala jako romantický film dost často…HA teď mě napadl bussines plán. Prodáme to do Hollywoodu a bude na nespočetnou rodinu. Katka napíše jistě dostatečně impozantní scénář na základě vašeho příběhu a to by bylo aby nebylo, případně využijeme nějakých jiných konexi z Lukešovic rodiny.
A teď doopravdy, asi jako spoustu dalších svatebčanů, jste i mě překvapili. Na zůsob oznámení a ten pocit asi nikdy nezapomenu, vlastně i teď mám podobný výraz jako když jste mi to řekli. Takové to když cítíš, že ja na druhém konci opravdové štěstí a láska, v tu chvíli jsem to samé zažívala i já na druhém konci pražského okruhu.
Moc si přeju aby vám to vydrželo, moc to přeju vám. Těším se jak to s vámi v létě oslavím stejně jako na to jak se s vaším příběhem budu těšit dál.
Díky, že toho můžeme být součástí Jasanka a její boys